Největší problém pitné vody často nevzniká ve vodárně, ale ve starých domech. Rizikem jsou olověné trubky, koroze i zastaralé rozvody teplé vody.
Když se mluví o kvalitě pitné vody, většina pozornosti směřuje k vodárenským nádržím, úpravnám vody nebo stavu řek. Odborníci však dlouhodobě upozorňují na jiný problém. V mnoha případech se kvalita vody zhoršuje až ve chvíli, kdy opustí veřejný vodovod a vstoupí do vnitřních rozvodů budov.
Právě staré domovní rozvody dnes představují jedno z nejméně viditelných, ale současně nejrozsáhlejších rizik. Týká se to historických domů v centrech měst, činžovních budov z první poloviny dvacátého století i velké části sídlištní výstavby z období socialismu.
Státní zdravotní ústav upozorňuje, že vnitřní vodovody mohou negativně ovlivnit kvalitu vody přímo na kohoutku a odpovědnost za jejich stav nese vlastník nebo provozovatel budovy.
Každá stavební éra zanechala jiné riziko
Nejstarší budovy mohou stále obsahovat olověné přípojky nebo části olověných rozvodů. Právě olovo je považováno za jedno z nejzávažnějších zdravotních rizik spojených s pitnou vodou.
Odborníci upozorňují, že olovo se do vody většinou nedostává z vodárenských zdrojů, ale právě ze starých domovních rozvodů. Riziko je zvláště významné pro děti, těhotné ženy a vyvíjející se nervový systém. Z tohoto důvodu vznikaly v minulých letech i dotační programy zaměřené na výměnu olověných potrubí.
Později se ve velké míře používala ocelová a litinová potrubí. Ta sice neobsahují olovo, ale trpí korozí. Ve starých rozvodech může docházet k takzvanému druhotnému zaželeznění vody, kdy se do vody uvolňují produkty koroze a vznikají usazeniny. Praha již před lety ve svých materiálech upozorňovala, že právě koroze rozvodů a dlouhá doba zdržení vody v síti mohou zvyšovat riziko zhoršení kvality vody.
Od sedmdesátých a osmdesátých let začaly být ve velké míře používány plastové rozvody. Tehdy šlo o moderní technologii s očekávanou životností několika desetiletí. Problém však spočívá v tom, že řada těchto potrubí dnes slouží čtyřicet i více let.
Odborníci proto zkoumají, jak se dlouhodobé stárnutí plastových materiálů může projevovat na kvalitě vody. Vedle možného uvolňování mikroplastových částic se sledují také chemické látky vznikající degradací některých starších polymerů.
Teplá voda představuje ještě větší problém
Zvláštní kapitolou jsou rozvody teplé vody. Ve velkých bytových domech a administrativních budovách bývá voda ohřívána v centrálních kotelnách nebo předávacích stanicích. Vyšší teplota urychluje chemické procesy, podporuje korozi a současně vytváří prostředí vhodné pro vznik biofilmů na vnitřních stěnách potrubí.
Právě stagnující teplá voda představuje ideální podmínky pro množení některých bakterií včetně legionelly. Státní zdravotní ústav opakovaně upozorňuje, že zdravotní rizika rostou zejména při dlouhodobém stání vody v potrubí a při teplotách mezi 20 a 55 stupni Celsia.
Dalším problémem je běžný zvyk některých domácností používat teplou vodu přímo na vaření nebo přípravu nápojů. Z technického hlediska to není doporučováno. Teplá voda totiž bývá v kontaktu s rozvody výrazně delší dobu a při vyšších teplotách může docházet k intenzivnějšímu uvolňování kovů nebo dalších látek z potrubí.
Proto odborníci doporučují pro vaření používat vždy studenou vodu a případně ji ohřát až následně.
Praha a další velká města řeší problém desítky let
Praha je zásobována vodou z moderních úpraven Želivka, Káraný a Podolí a kvalita vody na výstupu z vodárenského systému splňuje přísné hygienické požadavky. Pražské vodovody a kanalizace uvádějí, že voda pravidelně vyhovuje českým i evropským normám a každoročně jsou prováděny tisíce kontrolních odběrů.
To však neznamená, že stejný stav musí být automaticky i v každém bytě.
Velká města zdědila rozsáhlý fond starých budov. V Praze, Brně, Ostravě i dalších městech se stále nacházejí objekty s původními přípojkami nebo velmi starými vnitřními rozvody. U sídlišť budovaných v období socialismu zase nastává okamžik, kdy se řada rozvodů blíží konci své plánované životnosti.
Odborníci proto očekávají, že v příštích desetiletích bude nutné investovat miliardy korun nejen do veřejných vodovodních sítí, ale i do obnovy vnitřních rozvodů budov.
Kdo kontroluje kvalitu vody v domech
Situace je složitější, než si většina lidí myslí. Za kvalitu vody ve veřejném vodovodu odpovídá provozovatel vodárenské infrastruktury. Jakmile však voda vstoupí do vnitřního vodovodu budovy, přechází odpovědnost na vlastníka nebo provozovatele objektu. To výslovně uvádí i doporučení Státního zdravotního ústavu.
Dozor nad zdravotní nezávadností pitné vody vykonávají krajské hygienické stanice podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Odbornou metodickou a referenční roli plní Státní zdravotní ústav a jeho Národní referenční centrum pro pitnou vodu.
Pokud má obyvatel podezření na problém s kvalitou vody, může se obrátit na provozovatele vodovodu, akreditovanou laboratoř nebo příslušnou krajskou hygienickou stanici. V některých případech je možné provést cílený rozbor zaměřený například na olovo, těžké kovy, bakterie nebo další rizikové látky.
Celý problém ukazuje jednu důležitou skutečnost. Moderní úpravny vody dnes dokážou vyrábět velmi kvalitní pitnou vodu. Nejslabším článkem systému však často není zdroj ani vodárna, ale potrubí ukryté ve zdech domů, které bylo instalováno před desítkami let a o jehož skutečném stavu mnohdy nikdo přesně neví.
Literatura:





