Schopnost mozku měnit se s věkem nezmizí. Neuroplasticita přetrvává celý život, i když některé změny a učení mohou být pomalejší než v mládí.
Dítě se naučí nový jazyk, mladý člověk novou profesi a dospělý třeba práci s novou technologií. Ve vyšším věku už je podle rozšířené představy situace jiná: mozek je „hotový“, schopnosti postupně slábnou a zásadnější změna už není možná.
Současná neurověda ukazuje jiný obraz.
Mozek si zachovává schopnost měnit svou strukturu a funkci také v dospělosti a ve stáří. Tento soubor procesů označujeme jako neuroplasticitu.
Neznamená to, že mozek sedmdesátiletého člověka funguje stejně jako mozek dítěte. Věk přináší skutečné biologické změny a některé druhy učení mohou být pomalejší. Z toho ale nevyplývá, že starší mozek už nedokáže měnit nervová spojení, osvojovat si nové dovednosti nebo reagovat na trénink.
Mozek není hotová elektrická instalace
Nervový systém se průběžně přizpůsobuje tomu, co děláme a co se učíme. Měnit se může síla spojení mezi neurony, organizace nervových sítí i způsob spolupráce jednotlivých oblastí mozku.
Plasticita je důležitá při učení a vytváření paměti, ale také při adaptaci na změny nebo poškození nervového systému.
Když se učíme, nemění se pouze množství informací, které známe. Mění se také fungování mozkových sítí.
Právě tato schopnost umožňuje, abychom se i v dospělosti učili cizí jazyk, sportovní techniku, práci s novým softwarem nebo hru na hudební nástroj.
S věkem se schopnost plasticity mění, ale nezmizí. Odborná literatura upozorňuje, že stárnoucí mozek si zachovává schopnost adaptace a reorganizace. Zároveň existují mezi stejně starými lidmi značné rozdíly.
Kalendářní věk proto není přesným měřítkem toho, co se ještě dokážeme naučit.
Pomaleji neznamená nemožně
Bylo by ale chybou otočit původní mýtus a tvrdit, že věk nehraje žádnou roli.
Stárnutí mozku je skutečný biologický proces. U řady lidí se postupně zpomaluje rychlost zpracování informací a obtížnější mohou být úkoly vyžadující rychlé zvládnutí velkého množství nových podnětů. Měnit se mohou také samotné mechanismy neuroplasticity.
Proto může starší člověk potřebovat více času, opakování nebo jiný způsob učení než ve dvaceti.
Rozdíl je ale zásadní:
pomaleji neznamená nemožně.
To, že se člověk ve vyšším věku učí jiným tempem, není důkazem, že jeho mozek ztratil schopnost učit se.
Učení skutečně dokáže změnit dospělý mozek
Jeden z nejznámějších důkazů přinesl výzkum londýnských taxikářů.
Uchazeči o tradiční licenci se museli několik let učit mimořádně složitou síť londýnských ulic a tisíce důležitých míst. Výzkumníci sledovali jejich mozek před tímto náročným učením a po něm.
U těch, kteří kvalifikaci úspěšně dokončili, zjistili selektivní zvýšení objemu šedé hmoty v zadní části hippocampu, oblasti významné pro prostorovou paměť. U neúspěšných uchazečů ani kontrolní skupiny stejnou strukturální změnu nepozorovali.
To je důležité právě proto, že nešlo pouze o porovnání zkušených taxikářů s ostatními lidmi. Výzkumníci sledovali účastníky v průběhu několikaletého učení.
Výsledek ukazuje, že intenzivní dlouhodobé učení může být spojeno s měřitelnými strukturálními změnami v dospělém lidském mozku.
Mozek tedy není neměnný ani dlouho po skončení školy.
Pohyb nemění jen svaly
Podobně zajímavé výsledky přinesl výzkum fyzické aktivity.
Randomizovaná studie 120 starších dospělých zjistila, že rok aerobního cvičení zvýšil objem přední části hippocampu přibližně o dvě procenta, zatímco v kontrolní skupině jeho objem klesal. Zvětšení hippocampu bylo spojeno také se zlepšením prostorové paměti a s vyššími hladinami neurotrofního faktoru BDNF.
Z jedné studie samozřejmě nelze vytvořit slogan:
„Začněte chodit a omládne vám mozek.“
Výsledek ale ukazuje něco podstatnějšího.
Ani mozek starších lidí není biologicky uzavřený systém, který už nedokáže reagovat na trénink.
Nestačí ale trénovat cokoli
Pojem neuroplasticita může svádět k opačnému přehánění.
Pokud se mozek dokáže měnit, mohlo by se zdát, že stačí luštit křížovky nebo používat aplikaci na „trénink mozku“ a automaticky se zlepší paměť, pozornost i celková inteligence.
Tak jednoduché to není.
Mozek se často adaptuje především na konkrétní činnost, kterou trénujeme. Zlepšení v jednom úkolu se nemusí automaticky přenést na všechny ostatní schopnosti.
Proto je rozdíl mezi tvrzeními:
„Mozek reaguje na trénink.“
a
„Jakýkoli mozkový trénink zlepší celý mozek.“
První odpovídá principu neuroplasticity.
Druhé je nepodložené zjednodušení.
Právě proto se samostatně vyplatí zabývat otázkou, zda například křížovky skutečně chrání před demencí.
Nové dovednosti dávají mozku nový úkol
Člověk, který třicet let vykonává stejnou činnost, samozřejmě svůj mozek používá. Pokud ji ale dokonale ovládá, velká část postupu může být automatizovaná.
Jinou výzvu představuje začít se učit cizí jazyk, nový tanec, práci s digitální technologií nebo hudební nástroj.
Mozek musí řešit úkol, pro který ještě nemá dokonale vytvořené postupy.
Neznamená to, že každý senior musí začít studovat čínštinu nebo hrát na housle. Podstatnější je princip:
Chceme-li rozvíjet nové schopnosti, musíme mozku dávat také nové úkoly.
Neuroplasticita totiž není něco, co jednoduše „máme“. Je to schopnost nervového systému reagovat na zkušenost.
Co je kognitivní rezerva?
Výzkum stárnutí pracuje také s pojmem kognitivní rezerva.
Ten pomáhá vysvětlovat, proč mohou lidé s podobným množstvím věkem nebo nemocí podmíněných změn mozku fungovat kognitivně rozdílně. Kognitivní rezerva se vztahuje ke schopnosti využívat dostupné mozkové zdroje a strategie tak, aby člověk lépe zvládal změny spojené se stárnutím nebo onemocněním.
Vzdělávání, pracovní zkušenosti a další celoživotní kognitivně stimulující aktivity jsou v tomto výzkumu důležitými faktory.
Ani zde ale není prostor pro zázračné sliby.
Kognitivní aktivita nezaručuje, že člověk nikdy neonemocní demencí.
Kognitivní rezerva je vědecký koncept vysvětlující rozdíly v odolnosti vůči změnám mozku, nikoli pojistka proti onemocnění.
Největší překážkou někdy může být věta „na to už jsem starý“
Pokud člověk předpokládá, že ve vyšším věku už není schopen naučit se používat novou technologii, cizí jazyk nebo jinou dovednost, může se přestat o nové věci vůbec pokoušet.
Potom samozřejmě dostává méně příležitostí k učení.
Stejně chybné by ale bylo slibovat, že věk nehraje žádnou roli. Starší člověk může potřebovat více času, opakování a jiný způsob výuky.
To není selhání.
Schopnost učit se nezmizela. Změnily se podmínky, za kterých ji využíváme.
Neuroplasticita zároveň neznamená neomezené možnosti. Věk, genetika, zdravotní stav nebo poškození nervového systému vytvářejí skutečné limity.
Vědecký poznatek proto není:
„Můžete se stát čímkoli, když budete dostatečně trénovat.“
Je mnohem střízlivější:
„Mozek se zkušeností mění i v dospělosti a ve stáří.“
Verdikt
❌ Mýtus – mozek se dokáže měnit po celý život
S věkem se lidský mozek skutečně mění a některé kognitivní procesy mohou být pomalejší. Ani neuroplasticita není ve všech obdobích života stejná.
Z toho ale nevyplývá, že starší mozek ztrácí schopnost učit se a přizpůsobovat.
Výzkum ukazuje strukturální i funkční změny dospělého mozku v reakci na učení, zkušenost a fyzickou aktivitu. U londýnských taxikářů byly po několikaletém intenzivním učení zjištěny změny hippocampu a randomizovaný experiment u starších lidí ukázal změny jeho objemu po aerobním tréninku.
Nejpřesnější pravidlo proto nezní:
„S věkem už mozek změnit nejde.“
Ani:
„Věk nehraje žádnou roli.“
Přesnější je:
„Mozek zůstává plastický celý život, ale způsob a rychlost jeho změn se s věkem mění.“
Na nové věci tedy není automaticky pozdě jen proto, že nám už není dvacet.
Zdroje:
- Pauwels L, Chalavi S, Swinnen SP. Aging and brain plasticity. Aging (2018)
- Woollett K, Maguire EA. Acquiring “the Knowledge” of London’s Layout Drives Structural Brain Changes. Current Biology (2011)
- Erickson KI et al. Exercise training increases size of hippocampus and improves memory. Proceedings of the National Academy of Sciences (2011)
- Stern Y et al. Whitepaper: Defining and investigating cognitive reserve, brain reserve, and brain maintenance. Alzheimer’s & Dementia (2020)





