Naše vzpomínky nejsou přesnou kopií minulosti. Mozek při jejich vybavování využívá uložené informace, předchozí zkušenosti i souvislosti, které mohou ovlivnit výslednou podobu vzpomínky.
Dva lidé zažijí stejnou událost, ale později ji popisují rozdílně. Jeden si pamatuje konkrétní slova, druhý jiný průběh rozhovoru a oba jsou přesvědčeni, že právě jejich verze odpovídá skutečnosti. Kdo z nich má pravdu?
Lidská paměť nefunguje jako kamera, která zaznamená událost a později přehraje nezměněný záznam. Mozek informace vybírá, ukládá a při jejich vybavování rekonstruuje původní zážitek. Tento proces označujeme jako rekonstrukci paměti.
Paměť nám umožňuje využívat zkušenosti, orientovat se ve světě a učit se. Její přesnost však závisí mimo jiné na tom, čemu jsme při události věnovali pozornost, jaké informace jsme si uchovali a co jsme se dozvěděli později.
Mozek si neukládá všechno, co vidíme
Naše pozornost je výběrová a mozek nezpracovává všechny dostupné informace stejně podrobně. Při dopravní nehodě si například můžeme dobře zapamatovat prudké brzdění a zvuk nárazu, ale mnohem hůře barvu projíždějícího automobilu nebo přesné pořadí jednotlivých okamžiků.
Paměť navíc není jediný systém. Jinak si uchováváme naučené dovednosti, jinak všeobecné znalosti a jinak osobní zážitky. Vzpomínky na konkrétní události, označované jako epizodická paměť, vznikají propojením různých informací o prožité situaci. Při jejich vybavování mozek využívá také předchozí znalosti a očekávání. Pokud některé detaily chybějí, může je nevědomky doplnit podle toho, co považuje za pravděpodobné.
Výzkum psycholožky Elizabeth Loftusové ukázal, že vzpomínky mohou ovlivňovat také informace získané až po události. V klasických experimentech s dopravními nehodami se odpovědi účastníků měnily podle formulace otázky, kterou dostali. Sugestivní otázka tak může ovlivnit odhad určitého detailu a za některých okolností také následné vybavení události.
Přesvědčivost vzpomínky proto nemusí odpovídat přesnosti jednotlivých detailů.
Proč mohou vznikat falešné vzpomínky?
Falešná vzpomínka nemusí znamenat vědomou lež. Člověk může být skutečně přesvědčen, že si určitou událost pamatuje, přestože se nestala nebo proběhla jinak.
Experimenty Henryho Roedigera a Kathleen McDermottové ukázaly, že lidé si někdy vybavují slova, která jim ve skutečnosti předložena nebyla. Pokud například slyšeli řadu významově souvisejících slov, mohli si později mylně pamatovat také další slovo, které do skupiny logicky patřilo. Paměť tedy neuchovává pouze izolované informace, ale pracuje také s jejich významem a vzájemnými vztahy.
Podobně mohou podobu vzpomínek ovlivnit rozhovory s dalšími lidmi, fotografie, opakované vyprávění nebo sugestivní otázky. Informace získaná až po události se může postupně propojit s původním zážitkem a člověk pak nemusí správně rozpoznat, odkud určitý detail pochází.
Zvláštní význam má tento poznatek u svědeckých výpovědí. Sebejistota svědka není sama o sobě důkazem správnosti jeho výpovědi. Její spolehlivost závisí na podmínkách pozorování, způsobu dotazování i na tom, zda byl svědek později vystaven zavádějícím informacím.
Pokud jsme svědky důležité události, je vhodné co nejdříve zaznamenat vlastní pozorování a oddělit skutečně viděné nebo slyšené skutečnosti od domněnek. Rozumné je také nepřebírat popisy ostatních svědků před zaznamenáním vlastní verze. Při výpovědi je lepší přiznat nejistotu než doplňovat chybějící podrobnosti odhadem.
Věta „to si nepamatuji“ může být přesnější a užitečnější než sebejistá, ale nepodložená odpověď.
Silné emoce nezaručují přesnější paměť
Zvlášť výrazné bývají vzpomínky na mimořádné události. Mnoho lidí si dokáže živě vybavit, kde byli, když se dozvěděli zásadní zprávu, nebo jak prožívali významný okamžik svého života. Psychologie pro podobné případy používá označení zábleskové vzpomínky, anglicky flashbulb memories.
Výzkum však ukazuje, že ani silné emoce nezaručují správné uchování všech okolností. Studie vzpomínek na teroristické útoky z 11. září 2001 zjistily, že lidé si i po delší době zachovávali vysokou jistotu ohledně toho, jak se o události dozvěděli, přestože se jejich popisy některých okolností postupně měnily.
Emoce mohou posílit zapamatování významných aspektů zážitku, ale současně ovlivnit výběr informací, kterým věnujeme pozornost. Člověk si tak může dobře uchovat hlavní význam události, zatímco pořadí jednotlivých okamžiků, konkrétní slova nebo vedlejší okolnosti si vybaví nepřesně.
Tento poznatek má význam také v běžných vztazích. Při rodinných sporech nebo pracovních konfliktech mohou být oba účastníci upřímně přesvědčeni o svém popisu. Rozdílné vzpomínky proto nemusí znamenat vědomé zkreslování skutečnosti. Mohou odrážet odlišnou pozornost, zkušenosti i následné zpracování události.
Verdikt
Mýtus – paměť není přesným archivem minulosti
Lidská paměť dokáže uchovávat důležité zkušenosti po mnoho let, ale jejich vybavování zahrnuje rekonstrukci původních informací. Výslednou podobu vzpomínky mohou ovlivnit pozdější sdělení, sugestivní otázky i způsob, jakým jsme událost původně vnímali.
Při hodnocení vzpomínek je proto důležité rozlišovat mezi jistotou člověka a nezávisle ověřitelnými skutečnostmi. Paměť je nepostradatelným nástrojem pro učení a orientaci v životě, nikoli nezměněným filmovým záznamem minulosti.
Zdroje:
- Loftus EF, Palmer JC. Reconstruction of Automobile Destruction: An Example of the Interaction Between Language and Memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior (1974)
- Roediger HL, McDermott KB. Creating False Memories: Remembering Words Not Presented in Lists. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition (1995)
- Hirst W et al. A Ten-Year Follow-Up of a Study of Memory for the Attack of September 11, 2001: Flashbulb Memories and Memories for Flashbulb Events. Journal of Experimental Psychology: General (2015)
- National Academies – Identifying the Culprit: Assessing Eyewitness Identification (2014)





