Vyřizovat několik věcí současně může působit efektivně. U náročnějších úkolů ale mozek často přepíná a platí za to časem, pozorností i chybami.
Odpovídáme na e-mail, současně sledujeme pracovní chat, telefon oznámí novou zprávu a vedle monitoru leží dokument, který potřebujeme dokončit. Máme pocit, že zvládáme několik věcí najednou a šetříme čas.
Jenže u činností vyžadujících vědomou pozornost lidský mozek často nepracuje skutečně paralelně. Rychle přepíná mezi úkoly – a každé přepnutí něco stojí.
Experimentální výzkum tento jev popisuje jako náklady přepínání mezi úkoly. Klasická práce Rubinsteina, Meyera a Evanse ukázala, že při střídání úkolů vzniká měřitelná časová ztráta a že se zvyšuje s jejich složitostí.
Multitasking tak může vytvářet silný pocit produktivity. Být neustále zaměstnaný ale není totéž jako pracovat rychle a efektivně.
Mozek něco zvládne současně, ale ne všechno
Člověk samozřejmě může vykonávat více činností najednou. Můžeme chodit a mluvit nebo při jednoduché manuální práci poslouchat hudbu. Část takových činností je vysoce automatizovaná a nepotřebuje plnou vědomou kontrolu.
Situace se mění, když dva úkoly současně vyžadují pozornost, pracovní paměť, rozhodování nebo zpracování podobných informací.
Zkuste během psaní důležitého e-mailu současně pozorně poslouchat kolegu, který vysvětluje nový pracovní postup. Velmi pravděpodobně začnete pozornost přesouvat mezi oběma činnostmi.
Právě zde vzniká rozdíl mezi skutečným souběhem činností a rychlým přepínáním.
U mnoha náročných úkolů není přesné říkat:
„Dělám dvě věci najednou.“
Přesnější je:
„Rychle střídám dvě věci, které potřebují mou pozornost.“
Každé přepnutí něco stojí
Rubinstein, Meyer a Evans ve čtyřech experimentech nechali účastníky buď opakovat stejný úkol, nebo mezi úkoly přecházet. Zjistili měřitelné časové náklady přepnutí, které rostly zejména s komplexitou pravidel úkolu.
Při jednom přechodu může jít o malou ztrátu.
Jenže pracovní den se neskládá z jednoho přepnutí.
Dokument. E-mail. Zpět k dokumentu. Telefon. Chat. Tabulka. Znovu dokument. Videohovor. Další zpráva.
Mozek musí opustit pravidla jedné činnosti a aktivovat pravidla druhé. Malé náklady se tak mohou během dne sčítat.
Proto může být člověk osm hodin mimořádně vytížený, aniž by osm hodin skutečně soustředěně pracoval.
Pocit aktivity není spolehlivým měřítkem produktivity.
Pozornost může zůstat u předchozího úkolu
Přepínání má ještě jednu skrytou cenu.
Psycholožka Sophie Leroy popsala jev označovaný jako attention residue – reziduum pozornosti. Její experimenty ukázaly, že při přechodu k novému úkolu může část pozornosti zůstávat u předchozí činnosti, zejména pokud nebyla dokončena. Výkon v následujícím úkolu pak může být horší.
Běžná zkušenost vypadá jednoduše.
Píšeme důležitý text. Přijde pracovní zpráva. Odpovíme a vrátíme se k textu.
Fyzicky jsme zpět během několika sekund. Mentálně ale musíme znovu získat kontext:
Co jsem chtěl napsat? Kam vedl argument? Co jsem ještě potřeboval ověřit?
Právě tento návrat je jednou ze skrytých cen vyrušování.
Telefon nemusíme ani vzít do ruky
Digitální prostředí přidává další problém: k narušení pozornosti někdy nemusíme telefon vůbec použít.
Experiment Stotharta, Mitchumové a Yehnertové zjistil, že samotná upozornění mobilního telefonu významně narušovala výkon při úkolu vyžadujícím pozornost, přestože účastníci s telefonem přímo nepracovali.
Zvuk nebo vibrace totiž vytvářejí nový informační podnět.
Kdo píše? Je to důležité? Mám odpovědět?
Telefon zůstal na stole, ale část pozornosti už odešla jinam.
To je podstatný rozdíl mezi představou „telefon jsem nepoužil“ a skutečností „telefon mě nevyrušil“.
Proč máme pocit, že multitasking funguje?
Protože při něm téměř nikdy nejsme nečinní.
Během hodiny odpovíme na několik e-mailů, reagujeme na zprávy, několikrát otevřeme dokument a zkontrolujeme telefon. Mozek dostává neustále nové podněty a výsledkem je silný pocit pracovního tempa.
Jenže aktivita a výsledek nejsou totéž.
Představme si dvě hodiny práce.
V první člověk 45 minut soustředěně dokončuje jeden text a potom 15 minut vyřizuje zprávy.
Ve druhé každé tři minuty střídá text, e-mail, chat a telefon.
V obou případech může být celou hodinu zaměstnaný. Množství dokončené kvalitní práce ale nemusí být stejné.
Multitasking může zvyšovat pocit vytížení, aniž by stejnou měrou zvyšoval produktivitu.
Existují lidé, kteří multitasking opravdu zvládají?
Ano, ale právě zde je potřeba opatrnost.
Jason Watson a David Strayer popsali malou skupinu lidí označovaných jako supertaskers. Ve známém experimentu účastníci kombinovali simulované řízení s náročným úkolem pracovní paměti. U většiny se výkon zhoršil, ale velmi malá skupina dokázala oba úkoly zvládat bez obvyklého poklesu.
To je zajímavý důkaz, že mezi lidmi existují rozdíly.
Není to však argument pro tvrzení, že multitasking funguje obecně.
Spíše ukazuje, že výjimky existují.
Navíc subjektivní pocit „já multitasking zvládám“ není totéž jako objektivně změřit rychlost, přesnost a počet chyb.
Proto není příliš rozumné plánovat pracovní režim podle předpokladu, že právě my patříme k mimořádné menšině.
Největším problémem je fragmentace pozornosti
Jedna zpráva pracovní den nezničí. Problémem může být jejich množství.
Pokud je práce neustále přerušována e-maily, chatem, telefonem, poradami a upozorněními, den se rozpadá na krátké úseky soustředění.
U jednoduchých administrativních činností nemusí být cena vysoká.
U práce vyžadující souvislé přemýšlení – psaní, analýzu, programování, studium nebo řešení složitého problému – může být podstatně vyšší.
Nejde tedy o to zakázat telefon nebo e-mail.
Jde o rozdíl mezi dvěma režimy:
„Teď dokončuji jeden úkol a potom přejdu k dalšímu.“
a
„Každých několik minut nechám o své pozornosti rozhodnout další upozornění.“
Znamená to, že máme vždy dělat jen jednu věc?
Ne. To by byl opačný extrém.
Některé činnosti lze kombinovat poměrně dobře, zejména pokud je alespoň jedna jednoduchá nebo automatizovaná.
Rozhodující je kognitivní náročnost a to, zda oba úkoly soupeří o stejné mentální zdroje.
Čím více oba vyžadují jazyk, rozhodování, pracovní paměť a soustředění, tím větší bývá cena jejich kombinování.
U práce vyžadující hlubší pozornost proto dává smysl omezit počet přechodů, vypnout nepotřebná upozornění a e-maily či zprávy vyřizovat v samostatných blocích.
Pokud musíme úkol přerušit, může pomoci krátce si zaznamenat, kde jsme skončili a jaký má být další krok. Návrat k práci je potom jednodušší.
Smyslem není pracovat pomaleji.
Méně přepínání může znamenat více skutečně dokončené práce.
Verdikt
❌ Mýtus – multitasking často čas spíše spotřebovává
Člověk dokáže některé činnosti vykonávat současně, zejména pokud je alespoň jedna z nich jednoduchá nebo automatizovaná.
U dvou náročnějších úkolů vyžadujících vědomou pozornost ale často dochází spíše k rychlému přepínání než ke skutečnému paralelnímu zpracování.
A toto přepínání má cenu.
Experimentální výzkum ukazuje časové náklady přechodu mezi úkoly. Přerušení může zanechat část pozornosti u předchozí činnosti a i samotné upozornění telefonu může narušit výkon.
Proto není přesné říkat:
„Multitasking je vždy špatný.“
Přesnější je:
„Čím více úkolů současně vyžaduje naši vědomou pozornost, tím menší výhodu multitasking obvykle přináší.“
Pocit, že děláme mnoho věcí, totiž není totéž jako dělat je rychle a dobře.
Zdroje:
- Rubinstein JS, Meyer DE, Evans JE. Executive control of cognitive processes in task switching. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance (2001)
- Leroy S. Why is it so hard to do my work? The challenge of attention residue when switching between work tasks. Organizational Behavior and Human Decision Processes (2009)
- Stothart C, Mitchum A, Yehnert C. The attentional cost of receiving a cell phone notification. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance (2015)
- Watson JM, Strayer DL. Supertaskers: Profiles in extraordinary multitasking ability. Psychonomic Bulletin & Review (2010)





